Všechno jednou končí, i sjezdovky. Držte si čepice, jedeme!

Nikdy jsem nebyla, nejsem a nebudu sportovní typ. Lyžařský výcvik na základní škole jsem ale absolvovala. Manžel na tom prý byl samozřejmě daleko lépe.  

Začalo sněžit a náš sportovně nadaný syn toho chtěl využít při večerním lyžování v Německu.

„Pojedeme na ten Hohenbogen taky,“  rozhodl manžel, předtím se ovšem ujistil, že na kopci je sníh a pod kopcem Skibar. „Můžeš oprášit dceřiny lyže. Vedle je takový mírný svah, přes den tam jezdí děti, večer tam nebude nikdo.“

„Myslíš?“  Na lyžích jsem nestála 30 let. „I když při soumraku se pár metrů sklouznout mohu,“ sedala jsem mu na vějičku.

Zatímco jsme se pokoušeli napasovat lyže i s lyžáky na moji nohu, syn netrpělivě vyrazil z  parkoviště.

„Asi s tím někdo od minule hejbal nebo co!“ funěl manžel. Chvátal, jakoby si nechtěl nechat ujít synovu exhibici, ale spíše ho znervózňoval zaplňující se Skibar.

„Nech to být, zkusím dojít aspoň k té hospodě.“  Ale ouha, i to byl kříž, boty se vyzouvaly při každém kroku. Manžel nedal, že když už jsme to obuli, sjedu aspoň ten dětský kopeček. Za světla baterky s kapesním nožíkem moje vázání rozebral a znovu utáhl.

Dala jsem se do pohybu a kradmo se přitom řídila radami babičky, jež vedle na paloučku učila lyžovat malou vnučku. Po chvíli se dostavily první úspěchy a já jsem soustředěně sjela mírný hupanec. Jako nepřekonatelný problém se však ukázalo zastavení. A to i přesto, že můj muž, který si liboval v roli trenéra i fan klubu zároveň, mě povzbuzoval a zasvěceně radil:  „Musíš plužit, plužit a zase plužit!“  Jeho zápal pro věc byl nakažlivý.

Osmělila jsem se, hodila lyže přes rameno a jala se stoupat  maličko výše.

Znenadání se rozvířil sníh a elegantně tu zabrzdil soused.

 „Co ty tady?“

„Zkouším si vzpomenout na základy lyžování.“

„Máš jedinečnou možnost. S dcerou máme permanentky na lanovku. Půjčím ti moji, ať to netaháš na ramenou, nasedneš s Hankou, vystoupíte v mezistanici a pomaloučku můžeš sjíždět.“

Vážně mi to připadalo jako hodně, hodně špatný nápad. Ale přemluvili mě. Dávat vědět mému muži je zbytečné, ve Skibaru mě vskutku nepostrádá.

Základy němčiny zvládám, ale ani těch nebylo potřeba. Obsluha vleku mne zcela bezpečně rozeznala od ostatních lyžařů. „To proto, že nemám helmu,“ utěšovala jsem se.

Srovnala jsem vlající lyže a zklidnila se natolik, že jsem se sousedovic Hankou společensky konverzovala. „Vystupujeme,“ prohodila najednou jen tak mezi řečí. „Ha, aha, a jak? Hilfe, Hilfe,“ zpanikařila jsem. Ochotné ruce bavorských svalovců se minuly s mojí neochotou opustit pojízdnou židli. „Jedeme nahoru, nic jiného nám nezbývá.“ „Ježkovy voči a co budu nahoře dělat?“ „Pokud se vám povede vystoupit, tak to budete muset sjet.“

„ A když nepovede?“

„Tak vás z té lanovky sundají násilím.“

Nechtěla jsem nic nechávat náhodě, a do rozevřené německé náruče jsem vypadla dobrovolně.

A pak se mi z té výšky zamotala hlava. Kolem mne svištěli štíhlí, barevní mimozemšťané. Děs a hrůza! Pot a panika! Překážela jsem už jen tím, že jsem stála, natož až se vydám na ten šíleně nakloněný terén. Ale, jak pravila Hanka, nemám na výběr.

Ježíši, to byl fofr. Plužila jsem jako o život. Zastavit se zkrátka a dobře nedalo. Po zadku jsem se řítila do propasti ještě rychleji než na lyžích. Osamocená v davu jsem křižovala sjezdovku od lesa k lesu, což mi připadalo jako nejpomalejší varianta. Vždy jsem přitom v dostatečném předstihu padala, abych obejmula nejbližší jehličnan, jedno čím. A zvednout a znova, a zvednout a znova. V zalehávání jsem se projevila jako nadmíru učenlivá, koneckonců i ve vstávání jsem se zdokonalovala rychle.

Mojí nadějí byl syn v oranžové kombinéze. Toužebně jsem ho vyhlížela. Fíííí, jede!  Podařilo se, narušila jsem jeho efektní slalom. Lekl se, až málem upadl, ale, jemu čest, zastavil. „Mami, co se tu ksakru pleteš?  Proboha, a proč ti ze zadku visí ty rampouchy? Ježíšmarjá, nemávej těma hůlkama před sebou." Opatrně se ohlédl přes rameno: „Víš, jak tu vypadáš?“

Bylo zbytečné říkat, že vím, a že je to to poslední, co mě v této chvíli zajímá. Proč se nepřiznat, můj syn se za mě prostě styděl. Naprosto mimo mísu mě nabádal, abych se přestala tvářit uštvaně a profesionálně se usmívala. Asi chtěl, abych působila jako dobře placený kašpar.  „Mami, ty nevíš, že carvingové lyže plužením nezabrzdíš?  „No to se hošánku sakra mýlíš, kdo jiný by to věděl lépe."

Svah tedy zdolám novátorsky, použiji indiánský běh aplikovaný na Eskymáky. Tři metry ve stoje, tři metry po řiti. Bláznivý nápad! Přestávala jsem věřit.

Ale všechno jednou konči, i sjezdovky. V dáli, pod horama, jsem zahlédla důvěrně známou postavu. Věřte, že ještě nikdy jsem svého muže neviděla raději. S nezřízeným jásotem, v povznesené náladě jsem volala, máchala rukama i hůlkama.

Odezva tam dole ale zdaleka neodpovídala mým představám. Můj manžel stál, se zájmem sledoval sjezdovku a rozvážně popíjel německé pivo. V naprostém vyčerpání, ale s pocitem dokonalého štěstí, jsem se mu skutálela přímo pod nohy. Nejen že upadl, ale dokonce se mu rozlilo i to pivo. Navíc poslední, protože zatímco já jsem v čirém zoufalství válela sudy ze zasněženého srázu, můj manžel ve Skibaru utratil všechna naše eura. „Když jsi v kopci vyjela zpoza té zatáčky, hned jsem tě poznal,“  lichotil, „tvůj styl je perfektní, ale jediná tam nahoře jsi neměla čepici.“