Když je vám kuchař doslova a do písmene ukradený

Dobrých kuchařů je dneska jako šafránu. V naší blízkosti se kupodivu jeden takový chvíli vyskytoval. K nám do letoviska přišel bůh ví odkud. Hosty na terásce bavil světoběžnickými historkami, rozdával italské recepty...

...konečně i kuchyně pod jeho velením chutnala. Orientoval se na pizzu, a tak i když se jmenoval Martin, životem si nesl přezdívku Ital. Můj manžel pěl na jeho umění chválu každou neděli a na mě pro změnu každou neděli chrlil převratné „Italovy“ vychytávky.

Po radosti přišel smutek. Ital se nepohodl se šéfem a po prudké výměně názorů mu na hlavu pěkně po italsku hodil několik talířů i se zástěrou. Zkrátka a dobře na terásce končí a pošlape zase dál.

Já v té době sedím na opačném konci Čech a vedu rozpravu s bývalými kolegy. Jeden z nich si  shodou okolností pronajal zámeček zašlé slávy v našem okolí. A jak jinak - hledá kuchaře. Hledá ho dlouho, pilně a marně. Zdá se, že kuchař je mu nad zlato.

Bum bác tralala, v hlavě se mi vybavil manželův „Ital“, který se s torničkou plnou receptů právě chystá vyrazit, kam ho vítr zavane. Aby nám ve světě nezmizel, volám vzápětí manželovi. Vzrušená skupinka v čele s potřebným hoteliérem Vénou, mě povzbuzuje a napovídá. Prostě chvátáme, abychom ten dvojnásobně dobrý skutek mohli vykonat okamžitě.

Avšak manžel na druhém konci republiky moc pochopení neprojevuje. Italovi nikdy nevolal, tudíž jeho číslo nezná a ani neví, zda má telefon.

„Proboha, ať ho někde najde a zadrží, všechny náklady jdou za mnou,“ s kapkou hysterie naléhá Véna.

Můj muž ten tlak neustojí, remcá, ale vyráží. Je úspěšný po všech stránkách. Itala vypátral a přesvědčil. Kuchyni v zámecké restauraci opanuje už o víkendu.

Ale ouha, místo je to sice za humny, jenže odlehlé a z ruky, jakpak se tam dostane? V davové psychóze se manžel dozvídá, že dopravit Itala přes pole a lesy je jeho lidským posláním. „Podej prst, utrhnou ti ruku,“ mumlá a odevzdaně naslouchá kam, kudy a jak.

„Ty jsi tak hodný, žes pomohl. Uvidíš, to se ti někdy vrátí, “ konejším ho večer doma. „A měli tam z našeho taliánského kuchtíka radost?“

„Nesmírnou. Tak tady vám vezu toho pizzaře, povídám. V tu ránu se na něj vrhli, předvedli pec, špajz, lednici a nakonec i postel.“

Obratem informuji přátele a navzájem se chválíme, jak jsme užiteční.

V pondělí časně, velmi časně - telefon. Hoteliér Véna.

„Tak kde sakra máte toho vašeho Itala? Všechno vzhůru nohama a já padám na hubu!“

Letím vzbudit manžela. Je mírně nepříčetný. „Dejte mi už pokoj s tím pizzařem. Honíte mě od čerta k ďáblu, a nakonec ještě dostanu vynadáno.“

Se stejnou bandurskou volám Vénovi zpět. „Poslyš, my Itala dovezli, měli jste si ho hlídat. Pro dobrotu na žebrotu.“

 „Neblázni, tady nikdo žádnýho Taliána nikdy neviděl.“

 „Jak neviděl? Ti tvoji kluci ho dokonce ubytovali.“

„Jaký kluci? Na place mám jen dvě servírky.“

Zmizení hodné Davida Cooperfielda. Záhada. A vodítkem k ní toliko můj manžel.

„Jiříčku, prosím tebe, kde jsi toho Itala vlastně nechal?“

„Tam, kde jste řekli, v Zámecké pizzerii!“

„Ježíšmarjá, měl jsi ho odvézt do hotýlku, do zámeckého komplexu.“

Ticho. Přemítání. Hluboké zamyšlení.

„A jo, no jo, já si hned říkal, když jsem těm číšníkům vyřizoval pozdrav toho tvého Vény, že se tvářili tak nějak podivně. Ale Itala vítali jak blázni.“

Aby ne! Dobrý kuchař nad zlato. Kdyby se někdy vyskytoval ve vaší blízkosti jeden takový s torničkou plnou italských receptů, vězte, že Véna  - pravda, měl chvíli na kahánku - se oklepal a hledá dál! A naše parta s ním. Tak vám ten náš kuchař může být doslova a do písmene vmžiku ukradený.