Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem v nemocnici prozřela, aniž bych u okna byla

10. 03. 2017 12:08:19
Banální operační zákrok ve fungl nové nemocnici. Nejistá ve svých pocitech i projevech tisknu ráno zvonek s nápisem gynekologie. Záhy jsem zdrcená.

Samostatné ani nadstandardní pokoje tu prý neposkytují. Panikařím. V noci toho moc nenaspím, nesnáším horko a místnost bez čerstvého vzduchu. Eventuální nocležník, respektive nocležnice, jsou pro mě noční můrou.

Vstupuji do sesterny, do bezstarostné debaty bíle, zeleně a modře oděných mladých lidí. Jedna z těch postav se mě ujme a na místě zahájí výslech. Mé intimity tedy už nejsou jen mými intimitami. Vedou mě na pokoj. Tááák. Tři prázdné postele, pěkně v řadě.

Nemohla bych aspoň k oknu?

Ne, už vás zapsali ke dveřím. Nekompromisní odpověď pohřbí veškeré naděje.

K čemu mi nová nemocnice, když tu nemohu využít svého připojištění za samostatný pokoj a nadstandardní péči? Hrůza, budeme tu dokonce tři! S nedůvěrou si vybaluji a zkoumám lůžkovinu. Bože, řídké prostěradlo, polštář samý cucek. Za peřinu je tu převlečená těžká deka. Hrdlo se mi začíná stahovat. Proto si tedy platím 35 let zdravotní a sociální pojištění? Koupelna sice vypadá parádně, ovšem nádoby na papírové ručníky a kapesníky nikdo nedoplnil. Toaletní papír z nejlevnějších, ten šedý, co vytvoří houževnatý chuchvalec, který zkrátka nespláchnete. Dokud jsem sama, aspoň rychle větrám.

V následném průvanu přichází paní, starší a tichá. Předvedou jí, že skříň je skříní a umyvadlo umyvadlem. Ubytovává se na posteli vedle. Tím vzbudí moji nevoli, mohla si nechat aspoň jednolůžkový odstup. Zřejmě je tam ale taky zapsána.

Ticho, které by se dalo krájet, naruší klapání hůlky. Vchází další spolubydlící s rodinnou ekvipáží. Otočím se k pomyslné zdi, tedy k umyvadlu, a zachovávám si distanc.

Záhy ty dvě začnou vyprávět, vzpomínat, kdysi dávno spolu na dílně pracovaly. Ostentativně mlčím, rozevřená kniha je můj štít.

Švindluji, naslouchám. Vedou všední, prosté řeči, ale ty na mě kupodivu působí jako balzám. V mezičase kolem pendlují sestřičky a udělují pokyny. Nečekaně zdvořile.

Nad knihou se mi náhle zatřepetá podaná ruka: „Dobrý den, já jsem váš anesteziolog.“ Na to se nedá říci nic, než těší mě. Ale i to zní jaksi nemístně, zkrátka blbě.

A přicházejí další a další. Když vstupují, klepou: „Budu dnes operovat. Můžete jít se mnou, abych si vás napřijímala?“

Připadám si jak v americkém seriálu, bez reptání se jdu naskladnit. U vedlejší postele se zatím opakuje navlas stejná akce, obzvlášť hlasitá je pak ta třetí repríza. Paní u okna totiž táhne na devátý křížek. Neuvěřitelné! Nejen že mozek a úsudek má více než zdravý, ale i zuby má vlastní. Klábosí. O milých, obyčejných, moudrých věcech. Obě ty spolubydlící jsou totiž milé, obyčejné a moudré. Skromné, ohleduplné, trpělivé. Koukám, že i všechny sestřičky jsou hezké. I přes tu každodenní rutinu na nás mrknou, jsou ochotné, pozorné. Zvlášť k té stařence v rohu.

Ale ani já si tu nepřipadám méněcenná. Žasnu. Mluví se tu ve zdrobnělinách. Chodíme spinkat a čůrat, máme jablíčka, kafíčka a čajíčky.

Operace. Jsou tak pozorní. Dokola vysvětlují lékařské postupy, bez špetky nelibosti nad tím, že babička nedoslýchá nebo že já jsem podlehla klaustrofobii a chovám se jak blázen.

Na pokoji se dělíme o své obavy, smějeme se vlastním rozpakům. Najednou jsem za ně ráda, za obě ty paní. Po narkóze je ouvej, největší pozornost si právem zasluhuje ta nejstarší.

Ale pak se nečekaně i nade mnou skloní nádherná sněhurka:

„A jakpak se cítíte vy, zlatíčko?“ A to mě fakt dostalo. Dojetím jsem se rozplakala. Bez odstupu, s pokorou a vděkem. Čert vezmi rybičkovou pomazánku s cibulí k snídani, čert vezmi šmirkl namísto toaleťáku nebo dokonce rozcupovaný podhlavník. Čisto až zrak přechází, k tomu laskaví lidé. Vynikající osvětlení, polohovací postel. Napínavá detektivka. Puštěná televize. Nemusím nic a nikam. Jen odpočívat. Tak tohle je ráj.

„Zítra ráno jdete domů."

Víte, že jsem se málem rozbrečela po druhé? Po pětatřicetiletém placení sociálního, zdravotního i životního pojištění bych si tu přece mohla ještě jeden den dovolit, no ne?

Skláním se před vámi, čeští doktoři a sestry. Z přemíry vaší ohleduplnosti, trpělivosti, citlivého a lidského přístupu mi spadl hřebínek. Sama nevím, proč jsem ho vůbec měla. Je těžké to přiznat sobě, ještě těžší ostatním. Ale patří mi to. I Vám!

Autor: Sylva Heidlerová | pátek 10.3.2017 12:08 | karma článku: 44.00 | přečteno: 6419x

Další články blogera

Sylva Heidlerová

Je libo vytřít si Masarykem?

Během společné návštěvy kamarádka odskočí na toaletu. Vzápětí se vrací a rozpačitě prosí o ubrousek. On tam není papír? Je, ale ten já prostě použít nedokážu. Nechápu.

20.4.2017 v 20:01 | Karma článku: 31.87 | Přečteno: 1715 | Diskuse

Sylva Heidlerová

Život se musí užít! Ten mají rodiče jen jeden, zato dětí, těch mohou mít...

Tak jaképak ohledy a štráchy. Chtějí brát beze ztrát. A jejich děti to budou chtít taky. Pořízení nového cestovního pasu odkládám na dobu nezbytně nutnou. Nerada totiž trávím čas v místnosti přeplněné lidmi.

12.4.2017 v 15:31 | Karma článku: 30.49 | Přečteno: 1038 | Diskuse

Sylva Heidlerová

Papeži, papeži, kolik je hodin na věži?

Bylo nebylo sobotní ráno, 25. března 2017, osm hodin polo - letního času. Babičko, to je přece hloupost, to říkáš špatně, vždyť teprve začalo jaro - jarního času! Ne, ne, říkám to správně, ale hloupost to je.

25.3.2017 v 8:22 | Karma článku: 26.14 | Přečteno: 540 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jiří Hermánek

Právo na otce je pouze teoretické a je nevymahatelné...

Je staré indické rčení: "Snáze najdeš stopu hada na kameni, nežli stopu muže v ženě". To je velká pravda, ale slouží spíše k popisu věrnosti, či nevěry ženy. Dá se ale, naprosto stejně dobře, použít i na otcovství dítěte.

29.4.2017 v 15:15 | Karma článku: 15.89 | Přečteno: 568 | Diskuse

Adam Mikulášek

Tak už se Alláhu akbar dostalo i do Prahy

Jde o nápisy, které prý „nějaký vandal“ nastříkal na budovu pražského pravoslavného kostela. Samozřejmě, jako tradičně, média se bojí nazvat věc pravým jménem, tedy „islámští radikálové“.

29.4.2017 v 13:03 | Karma článku: 41.18 | Přečteno: 2614 | Diskuse

Petra Havelková

Proč bychom byli ostrůvkem liberální demokracie v EU, když jím nutně být nemusíme?

<p> Poslankyně Chalánková roky brojí proti právům single žen a a přání českých homosexuálních párů po vlastních dětech, počatých u nás ČR v rámci asistované reprodukce. A nyní shodila spolu s dalšími poslanci ze stolu návrh</p>

29.4.2017 v 12:45 | Karma článku: 10.81 | Přečteno: 622 |

Tomáš Gayer

Tuhle vládu miluju....

Tuhle vládu není možné nemilovat. Šlechtová, ;-) , protlačila sněmovnou novelu o pohřebnictví. A hned je důvod k radosti....

29.4.2017 v 10:16 | Karma článku: 30.77 | Přečteno: 934 | Diskuse

Michaela Řeřichová

Znevýhodněné děti aneb Pro koho existuje povinná školní docházka?

"Šije" se zákon o povinné školní docházce na míru "neziskovkám" a státním úředníkům, nebo rodinám a dětem?

29.4.2017 v 9:30 | Karma článku: 11.06 | Přečteno: 1014 | Diskuse
Počet článků 35 Celková karma 31.53 Průměrná čtenost 2406

Žena v přechodném stadiu, která už má něco nažito a leccos i zažito. Ale pořád málo prožito! Motto: Nikdy nezměníš svůj život, dokud nezměníš něco, co děláš denně. John Maxwell



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.