Během společné návštěvy kamarádka odskočí na toaletu. Vzápětí se vrací a rozpačitě prosí o ubrousek. On tam není papír? Je, ale ten já prostě použít nedokážu. Nechápu.
Dokud mi tou inkriminovanou ruličkou nezamává před očima. Je obtočena papírem potištěným pětitisícovou bankovkou. Z té na mě káravě hledí Tomáš Garrigue Masaryk. Se vší prezidentskou důstojností a vážností filozofa. Nezlobte se, ale já si tímto pánem zadek nevytřu, omluvně šeptá Lenka.
Ne, nedivím se jí. Ani já bych to nedokázala. Chovám k našemu prezidentu - osvoboditeli úctu. Kroutím hlavou nad tím, že se to vůbec vyrábí, nabízí, propaguje a prodává. Cožpak to nikoho jiného neurazí? Nepohorší? Čert vezmi pohrdání penězi, to je možné i ocenit. Avšak pohrdání prezidentským úřadem? Jenže když na Hradě namísto standardy vlají trenýrky, proč bychom si portrétem uctívaného státníka nemohli otírat zadky? Každému, co jeho jest!
Kdekdo namítne, že nerozumím recesi. Dobrá. Tak si představte, že regály supermarketů plní nabídka, která vám umožní použít k vykonání potřeby foto Heleny Vondráčkové. Když nikdo jiný, tak minimálně její partner Michal vám metabolismus zrychlí tak, že bude zcela fuk, kterým toaleťákem si očistíte řiť. Co takhle podobenkou Věry Špinarové? Fuj! Hanba mně. Dej jí pánbůh nebe.
Ale kde se pak bere tolerance k hanění našeho prvního prezidenta? Zemanobijci mudrují, že post hlavy státu znevažuje Zeman, ne my. Ale no tak! Z toho toaleťáku na nás přece vyčítavě pohlíží všemi opěvovaný tatíček Masaryk. O současném prezidentovi tam nestojí ani útržek.
Nechováme úctu, nechováme respekt. Pokud si nadále budeme uznávanými autoritami utírat zadky, očekávejme, že vážené autority si je nadále budou utírat s námi. A pokud si z kultu prvního muže republiky tvoříme dekoraci na WC, spolehněte se, že nic jiného než dekoraci WC si do čela nezasloužíme. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. My si o to zkrátka koledujeme. A proto začněme u sebe. A pak si dejme majzla, ať nezvolíme haj - zla.
