Parno, dusno, sucho. Požáry! Žízeň! Tiskové agentury napříč světem i náboženstvím hlásají: Lidstvu dochází voda. A bez vody nelze žít, dodávají oslovení odborníci.
V pětatřiceti stupních celsia nás katastrofická zpráva ze všech stran drancuje už od božího rána. Olepená potem a uvařená ve vlastní šťávě dojdu k jedinému možnému závěru: zemřeme, jelikož plýtváme vodou.
Dehydratace je příšerná smrt. Nemohu spát, probouzím se celá zbrocená. V úzkostných snech ke mně batolata natahují ručičky a volají pít, pít. Brrr! To ne, to tedy ne. Postavím se k problému čelem, začnu u sebe. Každý přece musíme začít u sebe, říkali v rádiu. Jdu na to.
Čistím si zuby a poctivě přerušuji tok vody dle momentální potřeby. Nedopitou minerálkou zachraňuji záhůnek. Rodina z donucení odbývá hygienu pod zahradní sprchou, zároveň totiž zavlažuje půdu. Vodu z bazénu nabírám do kýblů a stavím ke splachovacím toaletám. Oželím úrodu usychajících borůvek, páč zalévat pitnou vodou je hřích. Ač … s bolestí v srdci a pocitem viny jim občas ukápnu čaje od snídaně.
Ovšem situace v médiích se zdaleka nelepší. Fatální nedostatek vody přetrvává, její zásoby se ztenčují.
Hrůza! Bojím se vody i napít, aby neubylo. Odpařuji se, vážně a fakticky - ukazuje to osobní váha. Není zbytí, večer to doženu vínem, to je přece také tekutina, že?
Přišlo těžké ráno. V noci opět nepršelo, podle dostupných vědců je lidstvo na pokraji zkázy. Zmocňuje se mě ataka paniky. Vodu, proboha, vodu. Otřu se vlhkou žínkou, kterou následně vyždímám do borůvek. Bude-li potřeba za životodárnou kapalinou cestovat, je nutné doplnit benzín. Tankuji a přitom netečným pohledem sklouznu po nekonečné frontě šoférů naproti. Ty jo, v tom vedru. Na co ti lidé čekají, že by to už začalo? Čerpají tu snad někde vodu do zásoby?
Néééééé! Proboha to néééé! Oni tu myjí svá auta. Své krásné, luxusní vozy tu oplachují k dokonalosti. Nevěřícně přejedu prstem po kapotě jednoho z nich. Vždyť je čistý, proč má být ještě čistější? Proč vůbec má být čistější než já?
A z autorádia se zároveň line zpráva, že cisterny s pitnou vodou… - ha! Ticho! Jau!! - ...kropí ulice rozpálených měst.
Přemohu nesmírnou chuť stoupnout si mezi rotující kartáče s tou onou. Průzračnou, tryskající a prý snad i vzácnou.
Upaluji domů jako o závod a už z dálky volám: Zalejte borůvky, doplňte bazén, zkrátka roztočte všechny kohouty. Je to fáma. Vody je nadmíru. Vždyť lidé už neví, kam s ní. A tak ji zbůhdarma vylévají na automobily, chodníky i ulice.
PS: Z vodáren unikla tajná zpráva: Čím více se vodou šetří, tím je dražší. Páni, a já byla takový skrblík. A takový škodič!
