Drž se svého kopyta, je v něm sláva ukryta

Řemeslo má zlaté dno. Klišé? Ale kdeže. V dnešní době možná dokonce platí více než kdy jindy. Přesto a právě proto je dobrých řemeslníků pomálu. A to i navzdory tomu, že ředitelé učilišť dělají, co mohou.

Kadeřnice se učí v luxusních francouzských salonech, začínající kuchaři vaří ve špičkových nerezových nádobách, automechanici používají nejmodernější technologie. Nábor do těchto škol je tak kvalitní, že za něj ředitele pozlatit.

Když se podaří, co podařit se má, tak se škola naplní a rozpočet s ní. Žáci, učni, pardon, dnes už vesměs studenti, jsou tu pro nás a my pro ně. Ne každý z nich tam pro nás ovšem být chce. A tak takový tovaryš nalije kofolu do stroje za milion jen proto, aby ho nemusel umět ovládat. Vina se neprokázala. Kamery? Podezření na stalking dětí! Už tak jsou podobní týpci svými mistry obtěžováni až dost!

Ale nebudeme se zdržovat těmi, kteří od začátku deklarují, že nechtějí. Jsou i ti, co chtějí. Šikovný truhlář, podpora doma nic moc. Zato učitelský sbor mu fandí se vším všudy. Vždyť i pedagog touží po pocitu z dobře vykonané práce. Nedoučil se. Těsně před závěrečnou zkouškou přijal nabídku zahraniční firmy. Že nemá dokončené vzdělání? Nevadí, kluka momentálně potřebují a po eurovsku ocení. A zda se neděje újma jemu? To už je fuk, protože krátkozraké rodiče nabídka neskutečně nadchla.

Jde to i bez újmy. Pokud se nějaký dovedný řemeslník poblíž hranic objeví, dostane nabídku od německé společnosti rychleji než od té naší. Vždyť proti euru je nabídka českého zaměstnavatele úsměvná.

Jiné, trochu přerostlé dítě, ničím nevyniká, spíše naopak. Ale mezi stromy je z něj lesa pán. Když vezme do ruky pilu - prostě koncert. Mohl by se stát mechanizátorem lesní výroby. S dobrou vůlí a pomocí boží odmaturoval. A dnes rovná zboží do regálu v Kauflandu. Proč? Bláhová maminka si myslí, že se aspoň nebude muset celý život lopotit se dřívím.

Chybí zedníci a chybět budou. Protože tento obor jich v celém kraji “studuje“ tolik, že bys je na prstech spočítal. Společenská prestiž minimální, dřina maximální. Vážně?

Řadě učňů naopak ambice cizí nejsou, avšak zcela jistě jsou jim na škodu. Dnešní zemědělské stroje pocházejí jednoduše řečeno z řady sci-fi, kam se hrabe lunochod. „Kdepak, naši učni chtějí do Prahy řídit tramvaje, velkoměsto má zvuk, to není jako jezdit po poli,“ s kapkou ironie je zemědělcům zdůvodňován neustálý a marný nábor pracovních sil. Kadeřnice, kosmetičky, cukrářky, rodilé profesionálky, co to mají v ruce. Dobře, tak ještě maturita. Ale ony jdou dál. Na školy, kde končí s titulem DiS. Také dobře. Za žáka stát platí, však ony si je tam nějak udrží. Konečně i titul Bc se soukromě vystudovat dá. A když už, tak už, jdou ještě dál. Až s tou pokryteckou touhou po vysokoškolském titulu skončí zároveň i jejich slibná kariéra. Ve vytoužené kanceláři nikdo jejich fortel neocení a konkurence je semele.

Na učňovské školství se obecně hledí spatra. Vždyť i učitelé z učňáku jsou profesně vnímáni níže než ti z gymplu. A přitom je ten jejich úkol daleko, daleko náročnější.

Teprve časem, když pak potřebujeme pedikérku, truhláře, kameníka, zedníka, elektrikáře, automechanika, cokoli opravit, vydláždit, zasklít, vybagrovat, upéct, uvědomíme si úctu k řemeslu a dáváme ji náležitě najevo. Jenže bude vůbec komu?

Poučení: Ševče, drž se svého kopyta, je v něm sláva ukryta