Nejsem velkorysá a je mi za to třikrát a ještě jednou hanba

 V ranním chvatu si běžím koupit rychlou svačinu do vyhlášeného pekařství. Už ve dveřích jindy vonícího  krámečku mě zarazil podivný zápach. Příčinu nebylo těžké najít. Na zemi za jedním z regálů seděl zavánějícíí člověk.

Umaštěný, nečistý, nemytý, zarostlý. V ruce třímal sklenici vody. Nedokázala jsem ho přehlédnout, nešlo to. A tak jsem s kapkou hanby kolem regálu dvakrát všímavě prošla. A pochopila.

Z bližší vzdálenosti se k pachu neudržovaného těla přidal ještě odér alkoholických výparů.  Ze shonu a štěbetání prodavaček vyšlo najevo, že pán se prostě u rohlíků sesul k zemi. Neváhaly tedy a zavolaly záchranku, rychlý výjezd, číslo 155. Očima přitom sledovaly displeje svých telefonů, aby zkontrolovaly, zda doba příjezdu nepřekročí patnáctiminutový limit. V ranní špičce na hlavní třídě velkoměsta, stihli to!

Siréna. Dusot. Do obchodu rázem vběhl pár lékařů, pak další dva záchranáři s nosítky. Vybaveni vším, čím se zachraňují životy. Pána, který mezitím stihl pozvracet podlahu, se vší péčí nakládají do sanitky. 

Já tam stála a zírala. A podruhé mi byla hanba. Protože ten člověk na mě zíral také. Viděla jsem to. Při polohování stihl potajmu strčit do kapes špinavého kabátu dvě koblihy. Využil chvíle, zneužil soucitu! Do boxu hmátl jen tak, rukama od zvratků. Nezvládla jsem si pak koblihu koupit. Nejsem si jista svojí imunitou a narovinu - štítila jsem se. Je mi za to hanba do třetice.

A konečně je mi hanba za to, že tomu pánovi naši nemocnici nepřeju. Já i naše rodina po celý život platíme nemalé daně, nemalé sociální a zdravotní pojištění. Při zpoždění platby platíme i pokuty, protože úřady s námi nemají slitování, neznají bratra. 

A jiný prostě nedělá nic. Pardon, dělá. Krade. A pak ulehneme na stejné nemocniční lůžko, se stejnou péčí, se stejným vybavením. Skutečně na to máme VŠICHNI nárok a právo? Já vím - kdyby mi ten smrad vadil, mohu si připlatit za samotu. Zase já. Také vím, že solidarity je potřeba.  A že žádný život není cennější než druhý.

Proto je mi hanba.

A tak navrhuji východisko z této rovnosti. Čtvrtou cenovou skupinu – špitály pro ty, kteří našemu státu odmítají přispět alespoň elementární slušností, když už ne jediným poplatkem, jedinou daní, jediným solidárním skutkem. Ze společného čerpají o sto šest, beze studu.

Je mi hanba, nejsem velkorysá, nemám slitování a mezi těmito lidmi neznám bratra. Přiznání je přece polehčující okolnost.