Přející, šik, krásná, zdravá a spoutaná. Přesto nechtěná!

Výstaviště v Brně, veletrh regionálního cestovního ruchu. Stánek s rukodělnými výrobky, šité korálové šperky. Bižuterii nenosím. Jsem příliš pohodlná, abych ji odložila, tudíž se mi s ní špatně spí.

Kolegyně, které tak pohodlné nejsou, mě ale tentokrát přemluvily. S pohledem znalým věci a slovy: to je snad šité přímo na tebe, mi oblékly velikánský třpytící se náramek. Jejich vkus ocenilo nemalé publikum, které mojí koupi zvědavě přihlíželo zpovzdálí. Kauf nešlo neuzavřít.

Dobře holky. To, že bižu nenosím, neznamená, že nezačnu. „Kolik to platím?“ „Sedm set korun,“ potěšila se obchodnice.

„Není to moc drahý?“ rozhlížím se rozpačitě. Doposud jsem se domnívala, že bižuterie je laciná cetka, která se ušlechtilému kovu cenou přirovnat nedá. Teď už vím, že dá. Lidé totiž horlivě kroutí hlavou a přesvědčují mě, že výhodněji ten skvost zkrátka nekoupím.  

„Víte, paní, vono je to dvacet hodin tvrdý práce,“ uraženě se ohradila prodavačka. Ty jo!  A já bych o tom ještě smlouvala. Jak ostudné. Omluvila jsem se za svoji zpozdilost, vytáhla sedm stokorun a …připadala si jak znovuzrozená.

Zálibně sleduji svoji „in“ okroužkovanou ruku. Je mi lépe na těle i na duši. Podpořila jsem řemeslo a navíc jsem mimořádně šik. To se musí zapít. Stylově a zdravě. Stánek s domácí pálenkou z padesáti životodárných bylin se přímo nabízel. Jsem přející, mám šmrnc a navíc budu zdravá.

„To je na krásu, paní,“ láká trhovec. Vida, tak ještě i krásná. Cena sice žádná láce, ale jestli chci šetřit, měla jsem zůstat doma, no ne? Statečně koštuji, tož slušnost velí: nakoupit! Ostentativně přitom šermuji zápěstím, aby nový šperk dodal mému obchodu eleganci a švih. Pro případ, že by to ti dva likérníci neocenili, si s grácií opřu dlaň o dřevěný pult. A při tom už zůstalo.

Stylový náramek setrval v jedné škvíře trčet. A já s ním. Na změnu naší pozice to nevypadalo ani po hodině. Dotčení obchodníci měli napilno, což o to. Skleničku v mé druhé ruce neustále něčím dolévali a namísto zákazníkům se věnovali mému náramku. Blokovala jsem jim kšeft, a navíc se zdálo, že mi to zas tak nevadí. Desítky bylin v tom jejich pití na mě působily báječně a naše role se vyměnily.

„Nic se neděje, konec konců já mám času dost, jsem tu až do neděle,“ uklidňuji je, sama udivená tím, že to nechápou. Naopak. Rozhodli se přikročit k nejhoršímu. Celý stánek rozmontují, uvolní pult a mě z něho vyklepou. A to se také stalo.

Přestože namísto půvabného kiosku opouštím jeho trosky, cítím se spokojeně a bujaře. Kde se vzal, tu se konečně vzal, rozveselený hlouček mých kolegyň.

„Holky, to musíte ochutnat a mít. Skvělé pití,“ snažím se prodejcům oplatit zdevastovaný stánek propagací jejich výrobků. Snaha se neminula účinkem. Laškovaly, ochutnaly, nakoupily. Spokojenost na všech frontách. Do té doby, než jsem se znovu opřela o ten zpropadený pult. A bylo.

Podruhé se výrobci bylinné pálenky zdáli rychlejší. Už byli secvičení. Stánek rozmontovali bez úsměvu, naštěstí i beze slov. Záhy mě - osvobozenou - nikdo nezdržoval. Kupodivu už ani nechtěli, abych je propagovala. Zajímalo je jediné - zda a kdy veletrh natrvalo opustím.