Jak jsem v nemocnici prozřela, aniž bych u okna byla

Banální operační zákrok ve fungl nové nemocnici. Nejistá ve svých pocitech i projevech tisknu ráno zvonek s nápisem gynekologie. Záhy jsem zdrcená.

Samostatné ani nadstandardní pokoje tu prý neposkytují. Panikařím. V noci toho moc nenaspím, nesnáším horko a místnost bez čerstvého vzduchu. Eventuální nocležník, respektive nocležnice, jsou pro mě noční můrou.

Vstupuji do sesterny, do bezstarostné debaty bíle, zeleně a modře oděných mladých lidí. Jedna z těch postav se mě ujme a na místě zahájí výslech. Mé intimity tedy už nejsou jen mými intimitami. Vedou mě na pokoj. Tááák. Tři prázdné postele, pěkně v řadě.

Nemohla bych aspoň k oknu?

Ne, už vás zapsali ke dveřím. Nekompromisní odpověď pohřbí veškeré naděje.

K čemu mi nová nemocnice, když tu nemohu využít svého připojištění za samostatný pokoj a nadstandardní péči? Hrůza, budeme tu dokonce tři! S nedůvěrou si vybaluji a zkoumám lůžkovinu. Bože, řídké prostěradlo, polštář samý cucek. Za peřinu je tu převlečená těžká deka. Hrdlo se mi začíná stahovat. Proto si tedy platím 35 let zdravotní a sociální pojištění? Koupelna sice vypadá parádně, ovšem nádoby na papírové ručníky a kapesníky nikdo nedoplnil. Toaletní papír z nejlevnějších, ten šedý, co vytvoří houževnatý chuchvalec, který zkrátka nespláchnete. Dokud jsem sama, aspoň rychle větrám.

V následném průvanu přichází paní, starší a tichá. Předvedou jí, že skříň je skříní a umyvadlo umyvadlem. Ubytovává se na posteli vedle. Tím vzbudí moji nevoli, mohla si nechat aspoň jednolůžkový odstup. Zřejmě je tam ale taky zapsána.

Ticho, které by se dalo krájet, naruší klapání hůlky. Vchází další spolubydlící s rodinnou ekvipáží. Otočím se k pomyslné zdi, tedy k umyvadlu, a zachovávám si distanc.

Záhy ty dvě začnou vyprávět, vzpomínat, kdysi dávno spolu na dílně pracovaly. Ostentativně mlčím, rozevřená kniha je můj štít. 

Švindluji, naslouchám. Vedou všední, prosté řeči, ale ty na mě kupodivu působí jako balzám. V mezičase kolem pendlují sestřičky a udělují pokyny. Nečekaně zdvořile.

Nad knihou se mi náhle zatřepetá podaná ruka: „Dobrý den, já jsem váš anesteziolog.“ Na to se nedá říci nic, než těší mě. Ale i to zní jaksi nemístně, zkrátka blbě.

A přicházejí další a další. Když vstupují, klepou: „Budu dnes operovat. Můžete jít se mnou, abych si vás napřijímala?“ 

Připadám si jak v americkém seriálu, bez reptání se jdu naskladnit. U vedlejší postele se zatím opakuje navlas stejná akce, obzvlášť hlasitá je pak ta třetí repríza. Paní u okna totiž táhne na devátý křížek. Neuvěřitelné!  Nejen že mozek a úsudek má více než zdravý, ale i zuby má vlastní. Klábosí. O milých, obyčejných, moudrých věcech. Obě ty spolubydlící jsou totiž milé, obyčejné a moudré. Skromné, ohleduplné, trpělivé. Koukám, že i všechny sestřičky jsou hezké. I přes tu každodenní rutinu na nás mrknou, jsou ochotné, pozorné. Zvlášť k té stařence v rohu.

Ale ani já si tu nepřipadám méněcenná. Žasnu. Mluví se tu ve zdrobnělinách. Chodíme spinkat a čůrat, máme jablíčka, kafíčka a čajíčky.

Operace. Jsou tak pozorní. Dokola vysvětlují lékařské postupy, bez špetky nelibosti nad tím, že babička nedoslýchá nebo že já jsem podlehla klaustrofobii a chovám se jak blázen.

Na pokoji se dělíme o své obavy, smějeme se vlastním rozpakům. Najednou jsem za ně ráda, za obě ty paní. Po narkóze je ouvej, největší pozornost si právem zasluhuje ta nejstarší.

Ale pak se nečekaně i nade mnou skloní nádherná sněhurka:

 „A jakpak se cítíte vy, zlatíčko?“ A to mě fakt dostalo. Dojetím jsem se rozplakala. Bez odstupu, s pokorou a vděkem. Čert vezmi rybičkovou pomazánku s cibulí k snídani, čert vezmi šmirkl namísto toaleťáku nebo dokonce rozcupovaný podhlavník. Čisto až zrak přechází, k tomu laskaví lidé. Vynikající osvětlení, polohovací postel. Napínavá detektivka. Puštěná televize. Nemusím nic a nikam. Jen odpočívat. Tak tohle je ráj.

„Zítra ráno jdete domů."

 Víte, že jsem se málem rozbrečela po druhé? Po pětatřicetiletém placení sociálního, zdravotního i životního pojištění bych si tu přece mohla ještě jeden den dovolit, no ne?

Skláním se před vámi, čeští doktoři a sestry. Z přemíry vaší ohleduplnosti, trpělivosti, citlivého a lidského přístupu mi spadl hřebínek. Sama nevím, proč jsem ho vůbec měla. Je těžké to přiznat sobě, ještě těžší ostatním. Ale patří mi to. I Vám!