Když jsou rodiče rukojmími svých dětí. Interaktivní blog.

Byli jednou jedni manželé, kteří založili hospodu. Co hospodu - penzion i usedlost. Dřeli do úmoru od nevidím do nevidím, posluhovali zákazníkům i dobytku. A vychovávali tři syny. Nezvonil zvonec, nebyl pohádky konec.

O blaho synů neúnavně pečovali, vysokoškolská studia dopřáli všem. Vystrojili tři velké svatby, nachystali tři velikánská věna. Nezvonil zvonec, nebyl pohádky konec.

Táta s mámou se neúnavně plahočili dál, teď už hostili i rodiny svých synů - radostně a velkoryse. Vejminek se nekonal, síly však docházely. Nejčastějším hostem se staly bolesti a únava. Stárnoucí pár splnil svůj úkol, své potomky zabezpečil. I nadešel čas předat kormidlo a opustit loď. Avšak stáje, polnosti ani budovy na tři rovné díly nerozdělíš. Rozdrobením ztrácí majetek na hodnotě, to dá rozum. Navíc pokračovat v rodinném podnikání chce jen Pepa. Ten, který ve kšeftu i v ohradnících jako jediný vyrůstal. Zemědělec a hostinský hlavou i srdcem. Avšak jen do té doby než potkal lásku ještě větší. A mezi námi, po té přece nikdo nemůže chtít, aby své právnické vzdělání uplatňovala při práci pokojské. Pozor, nemluvíme o hotelovém řetězci v centru Prahy, ale o penzionu na kraji vsi, který je na přímé účasti rodinných příslušníků založený.

Současní farmáři žili skromně, pilně spořili a pilně budovali. Slevili ze svých snů, a díky tomu obdělávají záviděníhodné statky. Syny mají tři, milují je stejně a stejně je touží i podělit. A v tom je jádro pudla. Břímě a tíhu „rodinného zlata“ je ochoten nést pouze Pepa, i když jeho osobní život patrně dozná újmy. Slávek žije v Praze a chce tam žít dál, ovšem luxusněji. Luboš staví kariéru na poradenství všeho druhu, což obnáší nezvykle dlouhé a náročné začátky. V jejich finančních plánech trčí velikánské mezery, které by měly zaplnit rodinné úspory. Dovolávají se spravedlnosti a požadují stejně, jako by získal Pepa, poněvadž dědictví lze ocenit v milionech. Leč les o kus dál nepřesadíš a pštrosí stádo by na Václaváku působilo přinejmenším nepatřičně 

Vyhovět požadavkům zbývajících synů tedy znamená začít prodávat. Ale pak už zase nebude co předávat.

Zajímá vás, jak to dopadlo? Nijak. Babi s dědou stále robotují, s vidinou zachování vlastní podstaty a hodnoty životního odkazu. Ruší lázně, odkládají dovolené. Schází před očima. Ona hubne, citově i tělesně sedřená, připravená rezignovat a všeho se vzdát. On se rozčiluje a trápí, grunt drží zuby nehty. Stali se rukojmími. Ani jeden nechce mezi své děti zasít svár, nechtějí přijít o zbožňovaná vnoučata. A tak raději zaseli svár mezi sebe a přicházejí jeden o druhého. Silou vůle i setrvačností táhnou tu káru naloženou penězi a hořkostí dál. Odbývají sami sebe, hluší ke svým srdcím, která bijí na poplach. A křehké příbuzenské vztahy berou navzdory jejich plahočení za své. Tak jako tak.

Majetek generace rozdělil. Nespojí je, ani bude-li spravedlivě rozmělněn. Nespokojenost a touha po bezpracném blahobytu se dětí už nepustí. Chtějí sklízet to, co nezaseli. Nikdy nebudou mít dost, pokud bude mít ten druhý byť jen zdánlivě víc. Tady je každá rada drahá. Nebo je to mnohem jednodušší?

Co si myslím já?

Jistě – kdo se něčeho dobrovolně vzdá, bude obdarován jinak, to platí vždy, bez ohledu na věk. Problém je, že ti staří nežijí své životy, ale situují se do životů svých dětí. Jinak by našli někoho, kdo by pokračoval v jejich duchu, prodali mu farmu a sami by si výnosu užívali. V krematoriu si už nic nekoupí, tam se nic neprodává. Povinností rodičů je děti vychovat a dát jim vzdělání. A lze-li - potřebnému pomoci v případě nouze. Zazvonil zvonec a  pohádky je konec.

Co si myslíte Vy?