Oslavy osvobození 75. výročí konce druhé světové války proběhly v České republice bez jásotu, bez potlesku, s pietou. Doznívala vlna pandemie chřipky Covid-19. Bohužel někde se řečnilo i mlčky, a to slovy do kamene tesanými.
Srovnání obětí válek se současnou epidemií, jakkoli vážnou a nebezpečnou, vědomé vytváření hysterie kolem ní a případné světové krize… Ne, nemohu to pominout. Tu demagogii, ta klišé, ty lepší zítřky. Pamatuji, kdy jsme k nim spěli pod taktovkou RVHP a SSSR, země, kde zítra již znamenalo včera. Už nestojím o věčné časy. Přiznávám, vyděsilo mě to. Třeba slyším trávu růst, a proto se ptám, co slyšíte vy.
Nestojím o vrata do lepších zítřků, nestojím o fráze těch, kteří nevědí, co říkají. A dávám si bacha, abych „neprošla bránou nových začátků“. Co končí, když právě začínáme? Na radnici to vědí, a neřeknou. Jinak nikdo zatím nic netuší.
Poměřovat první nebo druhou světovou válku s dnešní dobou v jakémkoli slova smyslu je dle mého šílené, v lepším případě naivní. Avšak stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A pokud bude umístěno takovýchto cedulí více, další generace podlehnou dojmu, že v době koronaviru vymřelo v naprosté bídě půl světa.
A to teda…kam se hrabou všechny války, že?
Kdo to bude číst napřesrok, nedejbože za deset let, dozví se alespoň, že tato jeho doba je nelehká. To je v tom nápise pravdivé, žádná doba lehká není a nikdy nebyla, si tak nějak myslím. A také chci věřit, že deska vznikla neplánovaně, ta spontánnost z ní přímo čiší.
Proboha, nehanobme Covidem památku padlých a zavražděných ve světových válkách.
PS: Když už se na památnících vyjadřujeme k válkám, prosím, neoznačujme je číselnou řadou, notabene římskou, pravopisně to není košer. A k příležitosti nelze nic směrovat, lze PŘI ní nebo U ní jen být, případně ji mít. Ale to už je, přiznávám, hnidopišství.
