Možná se nechtějí úplně vzdát toho, co sami vybudovali. Ono to není lehké, ale... Tohle nemá dobré řešení.

Kéž by se dokázali rozhodnout, prodat a zbývající roky si užít tak nějak pro sebe v příjemném místě podle svých potřeb.

S mizením tradic se svět divně rozvlnil...

Jano, napsala jsem to pro ně a bojím se jim to říci.Že jim pošlu až ty příspěvky. A pak jsem si to přečetla ještě jednou. Víte, že to zdaleka není jenom pro ně? A odlehlo mi, protože jsem ráda, že jsem to napsala. I pro mě.

V naší vzdálené rodině se to řešilo dokonce 2x. V jednom případě to dopadlo jak píše moje jmenovkyně níže a v tom druhém případě se stařečci zasekli, grunt prodali cizímu, který jej zvelebuje. Peníze si uložili na společný účet a odešli do penzionu pro seniory, kde si konečně užili zaslouženého klidu. Děti (byly 4) ostrouhaly, neboť zůstatek na účtu věnovali právě tomu penzionu.

Děkuji za názor. Štastní to lidé, nakonec konečně!

Tenhle příběh asi nemá happy end: a) rodiče si mohou nechat něco majetku pro důstojné dožití a zbytek si po jejich odchodu rozdělí potomci - zřejmě ne příliš reálná varianta. b) rodiče si postaví hlavu: buď budou děti pokračovat v jejich stopách, nebo nic nedostanou - sebevražedná varianta. c) všichni se nakonec dohodli a dokud nezemřeli, žijí tam až dodnes - tak to by vymyslela jedině Rosamunda Pilcherová.

Zajímavý článek.

Pavlo, děkuju. Vidím to jako Ty, nakonec nebude nikdo spokojený. A nevěřila bys, a nebo věřila? Kolik podobných osudů zažívají dnešní rodinné podniky.

Sylvo, mnoho rodin majetek doslova "sežral"... přichází o zdraví i srdce a zbytečně. Do hrobu si nikdo nic nevezme

Jano,děkuju! Teorie je tak lehká, viď, A pak příjde praxe a lámání chleba.